Pokračujeme dál do městečka Degache, což je další malá oáza na okraji velkého chottu. Tady nasedáme do džípů, kterými budeme pokračovat dál v cestě do horských oáz, kam bychom se autobusem dostávali jen velmi těžko. Silnice je zatím velice kvalitní, ale naši řidiči s námi několikrát odbočují mezi duny, aby nás pořádně povozili po poušti a ukázali, co kudy všudy se svými stroji projedou. No, jednu dunu náš řidič podcenil a vyjeli jsme ji až napotřetí…
V cestě pokračuje skrz další chott - tento se jmenuje El Gharsa a leží dokonce 17 metrů pod úrovní moře. Asi za hodinku přijíždíme do oázy Chebika, kterou bez váháni označuji za jednu z nejkrásnějších, jakou jsem kdy navštívil. Zatímco ostatní oázy jsou velice podobné těm marockým, Chebiku bych spíš přirovnal k izraelskému En Gedi. Leží na úpatí vysokých skalisek, pod kterými se rozkládá mohutná palmárie. Ve skalách pramení potůček, který se potom vine skrze celou oázu a vytváří zde mnohá pěkná zákoutí.
S džípem zastavujeme na okraji opuštěné kamenné vesničky. Je zde jen několik obchůdků a spousta dětí, kteří mají samozřejmě z naší návštěvy pozdvižení. Mezi opuštěnými baráčky stoupáme na návrší, abychom se rozhlédli po okolí a hlavně abychom na vlastní oči mohli přehlédnout celou horskou oázu. Děti jsou poměrně otravné, takže je musí naše průvodkyně arabsky trochu usměrňovat, ale když sestupujeme z návrší k prameni potůčku, je už od nich zase pokoj a my si můžeme v klidu vyfotit krásné scenérie, kterou tu palmy mezi skalisky vytváří.
Naše procházka trvá asi 40 minut, ještě nakoupíme vodu a pojedem dál. Serpentinami překonáváme další horský masív, kde se nám naskýtají opět nádherné výhledy do všech stran. V jednom sedle na chvíli zastavujeme, abychom ta panoramata mohli v klidu vyfotit a natočit.
Další zastávkou je vodopád Tamerza, který návštěvníky neohromí ani svoji výškou ani množstvím vody, která z něj padá. Jen je všude plno obchůdků a dotěrných prodavačů. A tak raději pokračujeme do stejnojmenné oázy, kde nás vítá další obrovská palmárie. Tamerza je největší ze všech zdejších horských oáz. Berbeři zde postavili své hliněné opevnění, které tu mezi palmami stojí dodnes a je asi tím nejzajímavějším, co je tu k vidění. Postupem času vyrostla na břehu říčky Oued Horchane nová Tamerza, jejíž obyvatelé se věnují především pěstování datlí, které patří k nejkvalitnějším v zemi.
Dále pokračujeme horskou silničkou, která se tu přibližuje až na 6km k Alžírské hranici. V cestě nám stojí další horský masív a těsně pod jeho vrcholkem navštěvujme malou jeskyni, v níž byly údajně natočeny některé záběry filmu Anglický pacient. Dále nás čeká průjezd městem Redeyef, které je známé především díky zdejší těžbě fosfátů a potom už nás čeká jen horská pouštní raley po části trasy, kde se jednou v minulosti jel slavný závod Paris-Dakar (i když tehdy ta trasa vlastně končila v Egyptě, jestli se nepletu). Výlet končí v Metlaoui - průmyslovém centru těžby fosfátů v zemi. Tady nás čeká oběd. Poprvé v Tunisku dostáváme přichystané menu - lečo jako předkrm, kuře s americkými bramborami a jako zákusek vodní meloun. Přes Ghafsu potom pokračujeme zpátky na sever, na chvíli se zastavíme v kavárně ve městě Jelma a potom okolo masívu Djebel Trozza (996m) pokračujeme až do Kairouanu.